knižní oblíbenci

25. srpna 2017 v 18:39 |  moje um!

(malba: Lucian Freud)

Dnes vám představím čtyři obyvatele vlastní knihovny, na které nedám dopustit. Další dlí na poličkách a poslušně čekají. Máme tu hned tři prózy a jednu poezii.


Allen Ginsberg, Kvílení: Četba beatniků pro mě na gymplu byla osudová. Člověk má v sedmnácti (možná i v osmnácti) letech ještě potřebu určité revolty a věčně sprostý, na kost upřímný Ginsberg, k ní přímo vybízí. Od Kvílení jsem se tenkrát nemohla odlepit, rozebírala jsem ho i v maturitní práci (hodně neohrabaně, ale budiž).
Ačkoliv jsem od té doby četla pár knih od Kerouaca, Burroughse a některé z básní Corsa, Kvílení a jeho autor zůstávají v mém srdci a ráda se k nim vracím. I po takové době. Objevuju. Miluju. Gejzír imaginací, nápadů, výkřik zoufalství. Trochu jiný obraz Ameriky - podsvětí, Moloch jako konzum požírající vlastní děti. Pokud taky hledáte sebe sama a své místo ve světě, dovolte, aby vás beat generation krapánek polechtala u srdíčka. Nebo ho rozleptala.

Milan Kundera, Nesmrtelnost: Ach, ach. Ten Kundera. Jméno, které je neustále omílané prakticky všude, kde člověk přijde do styku s literaturou. Na bohemistice teda echt. Znám lidi, kteří ho uznávají, kteří ho milují, nebo jím dokonce pohrdají. Hlavně ženský. No jo. Ale proč vlastně? Protože Kunderovy hrdinky jsou zpravidla naivní, podřízené mužům a neuvědomělé? Protože muži (ač tak sečtělí) si jich dostatečně neváží a podvádějí? Většinou to tak je. Ale proč z toho vinit autora? Není právě v tom kouzlo fikce?

Zpět k Nesmrtelnosti. Původně jsem uvažovala nad Směšnými láskami, ale to nejde... Nesmrtelnost není zdaleka první kniha, kterou jsem od Kundery četla, ale její obsah (ostatně i forma) ve mně zanechal největší trhlinu. Rozebírám ji tady: http://fialovamistnost.blog.cz/1708/milan-kundera-nesmrtelnost, takže pokud máte chuť okusit ždibíček jejího kouzla, mrkněte na to.

Bohumil Hrabal, Příliš hlučná samota: Hrabal je výborný vypravěč a jeho knihy jsou klenotem mojí knihovny. Ale ta Příliš hlučná samota... je naprostý unikát. Jak obsahově, tak formou. Je poťouchlá, tragická, groteskní, maže hranici mezi realitou a snem, přeskakuje z jedné skutečnosti k druhé. Haňťa vytváří umění, jemuž nikdo nerozumí, čte knihy, skladuje je doma, a tak zůstává sám sebou. Jenže se i omezuje...
A co se týče jazyka, ten je takový, jak to asi umí jenom Hrabal. Naprostý výbuch slov, vět. A všechno funguje.

Witold Gombrowicz, Kosmos: Dochází mi, že slova jsou po popis vybraných děl nedostačující. Obzvlášt na to poslední. Kosmos je temná a vážně dost šílená jízda. Hlavní hrdina vymezuje vlastní osobnost tak, že hledá souvislosti naprosto ve všem. Mrtvý vrabec, šipka, vychlíplé rty, gesta. Jak tomu jednou propadnete, už vám poloha dvou těl nikdy nebude připadat náhodná. Nic totiž není.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 psychedelic | Web | 25. srpna 2017 v 19:00 | Reagovat

Ty neznám :-(

2 LM | E-mail | Web | 26. srpna 2017 v 22:15 | Reagovat

Nepoznám ani jednu z nich :(

3 Eleanor Vampire | Web | 22. září 2017 v 5:16 | Reagovat

Neznam

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama