Epizoda první: dávka pro náročné (a věčně zahloubané)

19. srpna 2017 v 22:05 |  Toulky českou literaturou
Někteří lidé usilovně loví ve vodách zahraniční literatury, protože jsou přesvědčeni, že v té naší kromě (studenty tak nenáviděné) Babičky nelze nic najít. Chyba. Když jsem začala studovat bohemistiku, byla jsem fascinovaná množstvím literárních zákoutí, která se přede mnou na střední škole ukrývala. Množstvím neobjevených stránek a vynikajících autorů.
Pojďte se se mnou na chvíli do takových míst ponořit. Dávejte ale pozor, nebude to právě veselé koupání. Dnešní tipy jsou pro čtenáře, kteří si literaturu rádi servírují opatrně a s rozvahou.


1. Jste fascinováni ruskou klasikou Zločin a trest? Otázkou viny, pravdy? Pak pro vás mám jednu alternativu:

František Langer - Periferie: Langer je jedním z plodů slavné generace, avšak mezi tak rezonujícími jmény jako jsou Čapkovi, Poláček či Bass, se často ztrácí. I tak (a možná právě proto) stojí za to.
Periferie je divadelní hra se dvěma možnými konci. Vznikla v polovině 20. let 20. století, v časové skulince mezi světovými válkami. V době, kdy se Praha prohýbala pod náporem avantgardních scén, ale Wericha zatím moc lidí neznalo. Chvíli předtím, než se nad světem začala utahovat smyčka v podobě přicházejícího konfliktu.
Vprostřed děje stojí jedno lidské drama. Jeho hlavním hybatelem je dobrácký Franci, který by se svou milou Annou rád prorazil jako tanečník. Je tu ale jeden problém. Nemají peníze. Podobně jako Raskolnikov. Jejich největší problém ale nastává, když Franci nedopatřením zabije jednoho z Anniných klientů. Co teď?
Dokáže s takovým břemenem žít? Vrací se na místo činu, neustále přemítá, uvažuje. To tajemství mu visí na jazyku jako závaží. Je vrah. Zavražděný ale přece nebyl dobrý člověk. A jak píše Drda: Vražda na tyranu není zločinem. Tak na čí straně je v tom případě vina?
TIP! Pokud se do světa pražské periferie chcete ponořit ještě o něco víc, od září máte možnost hru (znovu) zhlédnout na jevišti Divadla na Vinohradech. Doporučuji!

2. Jsou vám bližší existenciální (mnohdy bezvýchodné) prózy francouzských autorů jako je Albert Camus? Nebo romány o odcizení Franze Kafky? Představím vám tedy spisovatele, jehož jméno pravděpodobně znáte. Ale co jeho dílo?

Egon Hostovský - Cizinec hledá byt: Existenciální a vcelku kratičký román, jehož poselství umocňuje fakt, že vznikl na základě osobních zkušeností. Sám Hostovský totiž do USA emigroval.
Seznamte se s doktorem Markem, českým emigrantem a poutníkem, který bloudí americkým velkoměstem. Na cestě si vytyčil zdánlivě jednoduchý cíl - najít malý byt se stolem, postelí a klidem na práci -, ale jeho dosažení mu komplikují lidé, na něž během svého putování naráží. Postavy s lidskou tváří, které se neumí se svou malostí a prázdnotou vypořádat jinak, než že ji naplňují životy jiných. Václav Marek je ale samotář. Tomu je podobné chování cizí. Jeho hledání se tak promění v nekonečnou pouť, předem odsouzenou k neúspěchu.


3. Neměli bychom opomenout ani jednoho z největších českých velikánů: Karla Čapka. Jméno, které vás přece už ničím nemůže překvapit. Pacifista. Autor R.U.R., Bílé nemoci, Války s mloky. Předpověď přicházející pohromy. Ale co jeho druhá tvář? A co třetí, čtvrtá?


Myšlenka, na níž je založená závěrečná část noetické trilogie Obyčejný život, je právě taková. V žádném z nás se neschovává jen jeden člověk, ať jsme o tom jakkoliv přesvědčeni. Nebojte se tedy objevit i další z tváří Karla Čapka.

Ať už jsou to povídky Boží muka, ona trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život nebo nedokončený román Život a dílo skladatele Foltýna, všechna díla spojuje tematika relativity lidského poznání. Nemožnosti najít jedinou pravdu.

Protagonisté jsou různí. Hordubal je naivní dobrák, který se po 8 letech vrací z Ameriky za zjištěním, že jeho domov se nenávratně změnil. Bedřich Foltýn je skladatelský diletant bez špetky sebereflexe, žijící v přesvědčení, že je hudební génius. Hrdina Obyčejného života není tak docela obyčejný člověk. A Povětroněm hýbá případ muže v bezvědomí, jehož životní příběh si mohou ostatní postavy jen domýšlet…


A hlavně: Je to tak moc lidské, jak jen Čapek uměl. Takže hodně.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama